11.1.1 Máloštětinatci (Oligochaeta)

– žížala obecná:
o Většinou se vyskytuje v zásaditých nebo neutrálních půdách, mnohem méně už v kyselých půdách rašelinišť
o Má složené svaly ze dvou vrstev – příčných a podélných. Napnutím příčného svalstva se pohne dopředu přední část jejího těla. Vyvolané stahy svaloviny projdou celým tělem a umožní tak pohyb zadní části. Pak podélné svaly posunou ocasní částí. To už se ale napnulo příčné svalstvo a vše se znovu opakuje.
o Hlen, který vylučují její žlázy, jí usnadňuje dýchání a pohyb po nerovném povrchu a zabraňuje vysychání kůže. (Z tohoto důvodu se jí ale řada lidí štítí.) Na přídi těla má hmatový prstík, který jí slouží k snazší orientaci. Při jemném promnutí tenké pokožky jsou zřetelně cítit redukované štětinky. Dorůstá délky přibližně 9 až 30 cm. Její příbuzní však mohou dosahovat mnohem větších rozměrů.
o Potravou je pro ní země obsahující organické látky, spadlé listí nebo drobní uhynulí živočichové. Vše si schovává ve svých spletitých chodbičkách. K neutralizaci, tedy vyrovnání pH, spolykané půdy má v jícnu vápenité žlázy. Svalnatý žaludek rozmělní potravu a její zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost za několik let dosahuje až několika kilogramů.
o Žížala se sama stává obživou pro jiné živočichy, například kosy, drozdy, špačky, …, které je možné vidět, jak opatrně kráčejí po zemi, naklánějí se dopředu a loví nepozorné žížaly ukryté těsně pod povrchem. Jsou potravou i ježků, jezevců, vlků nebo krtků.
o Žížaly mají velkou regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy). Opasek se nachází mezi 32. a 37. článkem. Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed, vždy zahyne.