Geologická stavba Brna a okolí

Česká republika je rozdělena na geologické jednotky, nejdůležitější jsou dvě základní geologické jednotky: Český masív a Západní Karpaty.
Český masív se dále dělí podle vývoje na dvě etapy: předplatformní (do konce prvohor) a platformní. Předplatformní etapa rozdělila Český masív na mnoho oblastí, z nichž je pro nás z hlediska polohy Brna významná Moravsko-slezská oblast a Limnický permokarbon a z etapy platformní jednotky jura a křída.
Přeplatformní jednotky
Moravsko-slezská oblast se dále dělí na dílčí jednotky: moravikum, silesikum, brunovistulikum, moravsko-slezský devon, moravsko-slezský kulm (spodní karbon) a moravsko-slezský svrchní kulm. Brunovistulikum: velká krystalinická jednotka tvořená převážně hlubinnými magmatickými horninami a částečně metamorfity, která se nachází v podloží téměř celé Moravy a Slezska. Z větší části je zakryta sedimentárními horninami. Na povrch vystupuje jako brněnský masív a drobná tělesa granitoidů v okolí Olomouce. Brněnský masív je severojižně protažené těleso sahající od Miroslavi na jihu, Tišnov na západě, Brno na východě a severně nad Boskovice. Hlavním horninovým typem je granodiorit, masív je severojižně rozdělen úzkou zónou metabazitů. Horniny brněnského masívu jsou tektonicky porušeny, a proto se nedají těžit ve velkých blocích, využívají se pouze k výrobě drceného kameniva (lomy v Želešicích – amfibolit a Dolních Kounicích – granodiorit).
Moravsko-slezský devon: Na povrch vychází ve dvou hlavních oblastech: Moravský kras severně od Brna a hranický devon, který však již do bližšího okolí Brna nezasahuje. Pro krasová území budovaná vápenci je z hydrogeologického hlediska charakteristická propustnost podle dutin až krasová, vedoucí ke vzniku jeskyní. U morfologicky starých krasových oblastí krasovatění postupuje do hloubky a soustřeďuje se na bázi odvodnění nebo se zastavuje na styku s nerozpustným podložím. Vytváří se spojitý podzemní systém dutin jako nádrž podzemní vody. Vodní toky mohou také protékat podzemními prostorami (např. Punkva v Moravském krasu).
Moravsko-slezský spodní karbon: dělí se na 2 oblasti: kulm Drahanské vrchoviny (cca 40 km severně od Brna) a kulm Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů. Hydrogeologicky je oblast poměrně suchá. Propustnost je puklinová i průlinová a hladina podzemní vody leží často hlouběji než 30 m. Kulmské horniny poskytují většinou spolehlivé základové půdy. Problémy mohou nastat pouze na svazích, budovaných tence vrstevnatými a tektonicky porušenými jílovými břidlicemi. Droby se intenzivně těží a používají jako lomový kámen nebo drcené kamenivo na celé střední a severní Moravě.
Limnický permokarbon
Na Moravu zasahuje Boskovická brázda, která má severojižní průběh, od Žamberku přes Moravskou Třebovou, Rosice až k Moravskému Krumlovu. Převládajícími typy hornin jsou klastické sedimenty
doplněné vulkanickými horninami a vulkanoklastiky.
Platformní jednotky
Jura – jurské sedimenty se v Českém masivu zachovaly pouze v malých ostrůvcích, zejména v okolí Brna na lokalitách Stránská skála, Hády a Švédské šance. Jedná se převážně o vápence s vložkami silicitů.
Křída – u Blanska jsou zachovány v drobných ostrůvcích spodnokřídové sedimenty.