1.4 Vlastnosti společné všem živým soustavám

1. Přítomnost nukleových kyselin a proteinů jako hlavních molekulárních složek ve všech živých soustavách. Mezi molekulami těchto látek se vyvinuly vztahy, kterými jsou zajišťovány základní funkce živých soustav – přeměna látek a energií (metabolismus) a jejich samostatné rozmnožování (reprodukce). Hlavním chemickým základem všech organismů jsou organické látky jejich přítomnost je charakteristická pro živou přírodu (bílkoviny, nukleové kyseliny, lipidy, sacharidy).
2. Všechny živé soustavy jsou vysoce organizované a uspořádané stupňovitě (hierarchicky). Atomy-molekuly-makromolekuly-nadmakromolekulární komplexy-buněčné organely-buňky-tkáně-orgány-orgánové soustavy-organismus. Živé systémy se vyznačují vysokým stupněm vnitřní složitosti a funkčního uspořádání – lze rozlišit různé úrovně : buněčná, orgánová. Živé organismy se brání nárůstu neuspořádanosti tím, že ze svého okolí přijímají energii a různé látky (např. rostliny sluneční energii a minerální látky). Nepotřebných či škodlivých látek se organismus zbavuje. Základní, stavební a funkční jednotkou těla je buňka.
3. Z termodynamického hlediska jsou všechny živé soustavy otevřené. To znamená, že si se svým okolím vyměňují látky, energii a informaci. Mají regulovaný tok všech těchto látek. Tokem energie se rozumí příjem energie, přeměnu ve volnou energii a výdej ve formě tepla nebo chemických látek s nižším obsahem energie. Tok informace zahrnuje procesy s přenosem informace s její přeměnou. Informace jsou uloženy v nukleových kyselinách.
4. Všechny soustavy se vyznačují schopností autoregulace. Tzn. že pochody uvnitř soustav jsou v závislosti na vnějším prostředí regulovány systémem zpětných vazeb.